Můj příběh

Jako malý tenista a basketbalista jsem švihadlo používal prakticky denně. Švihadlo bylo součástí mého tréninku. Doma mě k tomu vedli. Švihadlo je prostě klasika, všichni ví, že funguje. Navíc, bavilo mě, šlo mi a to jen podpořilo mojí vášeň pro skákání.

 

Klasicky jako každý, začínal jsem na provázkovém švihadlu. Časem mi došlo, že to nebude ta ideální cesta jak zrychlit a zaskákat si víc. S prosíkem u rodičů jsem proto začal nakupovat a experimentovat. Vyzkoušel jsem nespočet švihadel, různých typů a vlastností. Každé mělo něco. Rychlé, ale méně ovladatelné, jiné zase pomalejší. Různé rukojeti, různá lanka, od kožených, ocelových až po korálkové. Měl jsem i se závažím v rukojetích, samozřejmě to se nakonec úplně rozpadlo. Spousta z nich prostě nevydržela, měla něco co mi na nich vadilo nebo součástky, které se rozbíjely. Nebylo to prostě ono. Nedalo mi to a v kombinaci s mojí vášní pro kutilství a tátovou dílnou jsem začal postupně vymýšlet moje ideální švihadlo.

​

Upřímně ani si přesně nepamatuji rok, kdy to všechno začalo. Myslím, že to bylo mezi roky 2011-12. Nedávno jsem našel stará videa, kde je testuju a skáču jako šílenec. Video bylo z roku 2012. Vzpomínám si, že u mě to byla zrovna éra ocelového lanka. Vidím to jako by to bylo teď. Horkovzdušnou pistolí jsem rozpálil tlustou PVC trubku a vtlačil do ní ložiska z kolečkových bruslí, aby to mělo rychlost. Titěrná práce s vrtačkou, čepem a malým kroužkem na klíče, aby bylo lanko za co zavěsit a bylo to. Fungovalo výborně, bylo rychlé a švihnutí těžkým ocelovým lankem bylo jako opravdový trest za chybu.

​

Postupem času jsem ale pochopil, že rychlost není vše, a že vyblbnout se a dělat triky na švihadle je taky přeci paráda. Navíc, udělat další kousek, by byla taková fuška, že už se mi do dalšího nechtělo. Začal jsem zjednodušovat, kombinovat materiály a vymýšlet. Postupem času a po několika přešlapech a chybách, jsem se dopracoval do formátu, který znáte dnes. Ze začátku ale nevypadal jako teď. V té době byste si ho opravdu nekoupili. Ale fungovalo lépe, než to první s ložiskama.

Bylo rychlé, ale zároveň i ovladatelné. Navíc bylo i jednodušší ho vyrobit. První generaci jsem pak nechal jednomu hráči ze Svítkova, byli to bráchové. To bylo v době, kdy jsme trénovali ještě dorost.

​

Pak jako u Škodovky, udělal jsem „facelift“. Sice fungovalo, ale opravdu nevypadalo lichotivě. Vylepšil jsem lanko a materiály. Udělal jsem hezčí a do ruky padnoucí rukojeť a hned to vypadalo lépe. Od té doby, když se mě někdo ptal, odkud ho mám, nikdo mi nevěřil, že jsem ho já doma na „koleni“ udělal, a že ho chtějí taky. Když takových lidí přibývalo, řekl jsem si proč ne, a začal ho zase ladit, vylepšovat a vyrábět pro lidi. Druhou generaci jsem taky nechal ve Svítkově, tentokrát druhému z bratrů.

​

Pak na nějaký čas vše utichlo. Já jsem neměl čas se tomu věnovat a nikdo extra švihadla nepotřeboval. Naštěstí po nějaké době, jeden můj klient potřeboval švihadlo a líbilo se mu to, které mám já a požádal mě o jedno. I přesto, že jsem v té době vůbec neuvažoval o tom, že bych se k tomu zase vrátil, nakoupil jsem materiál a udělal ho. Období odstupu mi pomohlo se na to podívat jinak, a nápady na vylepšení se jen hrnuly. Od té doby jsem opět začal vyrábět a nabízet.

​

Pak, už bylo jen ladění a vylepšování materiálů, obalů a vzhledu. Vypadlo z toho švihadlo, které znáte teď. Takové, které má všechny ty vlastnosti, které jsem si v tom roce 2012 přál a nikde nenašel.

​

Víte co je na tom, krásné? Přepadla mě nostalgie. Zkusil jsem napsat „bráchům“, jestli ty švihadla ještě mají. No a s údivem a vděkem jsem zjistil, že ano. A že přes ně ještě občas skáčou, když je potřeba. Abych je měl jako připomínku cesty, jsem je požádal, že jim udělám nová top švihadla výměnou za ty moje první dvě legendy. Souhlasili. Mám je a díky za to! Švihadla jsem nechal v původním stavu- mají skoro 10 let, což je poznat. I přesto, jsou to kousky, kterým vděčím za to, co je teď.

​

ALMIROPES nestojí na inženýrech, vývojových střediscích ani designérech, ale na vášni, kreativitě, jednoduchosti a neotřelém osobitém designu. Chci lidem přinášet požitek ze skákání jako takového, se stylem a bez starostí. Každé švihadlo je osobní záležitostí, vím komu ho dělám. Co švihadlo, to člověk.

​

​

—almi—

#skakejstylove