Můj příběh

Když se nad tím zamyslím, tak prakticky celý svůj dospělý život někoho trénuju. I přesto, že jsem věčný student lidského těla a člověka jako takového. Začátky mohou být těžké, lidským přístupem ti ukážu, že trénink a cvičení nemusí být až tak komplikované, jak se zdá.

 

Jako každý kdo dělá kondičního trenéra, i já jsem byl ke sportu veden už od malička. Věřím, že to je ten hlavní důvod, proč dělám to, co dělám, a hlavně, jak to dělám. Osoba trenéra nebo coache pro mě znamená víc než profese nebo práce. Ztělesňuje pro mě vždy něco víc, určité hodnoty a postavení, které mě už odmala přitahovaly a je pro mě nadevše je reprezentovat.​ každou minutu času na place.

 

Ostatně jako každý, i já jsem hrával všemožné sporty, závodně nebo jen tak. Odmala to byl závodně tenis, k tomu pak basket po tátovi, a nakonec hokejbal. Díky příležitosti v hokejbalu jsem se dostal k brzké praxi trénování dětí jako trenér brankářů, protože i já jsem chytal. Kdo mě zná, asi si říkáte, jak jsem mohl chytat, s tím, jak vidím. Už v té době jsem tak nějak tušil, i když jsem si to nepřipouštěl, kam to směřuje nebo kam bude lepší se ubírat. Výkony jak na houpačce, góly od půlky :-) a naopak, práce s mladými brankáři mi šla a bavila mě.

​

Chuť po vědění o tréninku a další samostudium, byly nakonec větší než samotné chytání. Pak už se to trenérsky rozjelo přes mládežnické reprezentace “čtrnáctek”, "šestnáctek”, to trvalo několik let. Jak už to bývá, přišlo zranění, nic velkého, ale i to mě na nějaký čas vrtlo tím správným směrem a donutilo přehodnotit priority. Během toho všeho jsem stihl vystudovat Sportovní management v Hradci Králové, udělat si trenérskou licenci B, vymyslet svoje stylový švihadla a s kolegou založit úspěšnou brankářskou školu. Tím to ovšem nekončilo, ba naopak. Po brankářích, respektive společně s nimi jsem si postupně nacházel čím dál větší cestu ke kondičnímu tréninku a péči o zdraví a člověka obecně. V té době, ještě na vysoké, jsem k trénování brankářů přidal i kondičku hokejbalového pardubického dorostu.

​

Po škole, v roce 2013 jsem dostal šanci získat praxi v místním “big box fitku” ve Starém Hradišti v H Centru. Od "kluka pro všechno" ve fitku a prací s hokejbalovou mládeží jsem se za pár let postupně vypracoval na osobního a kondičního trenéra. Tady taky nic neskončilo, naopak etapa sebevzdělávání a dennodenního trénování nabrala na obrátkách. Ve větším formátu to trvá do teď. Krátce jsem navázal na působení v národním týmu a začalo moje dvouleté působení u národního týmu hokejbalu žen, se kterým jsme vybojovali v roce 2017 v Pardubicích historické zlato.

​

Zapojuji se do vzdělávání a růstu trenérů jak v H centru tak i hokejbale. Jsem členem komise metodiky a mládeže a s kolegy dohlížíme skrze hokejbalová centra mládeže na tréninkovou činnost klubů a práci s mládeží.

 

Od roku 2018 jsem členem

florbalového klubu Sokoli Pardubice, kde se starám o rozvoj a kondici elitních kategorií, konkrétně akademie, dorostu a juniorky. Od roku 2021 jsem kondičním trenérem superligového A týmu Sokoli Pardubice.

 

Nadšení do práce s mládeží a budoucími profíky neutuchá, ba naopak. Od roku 2022 jsem se stal kondičním trenérem našich ženských hokejových nadějí do 16 let. Jsem vděčný za tuto šanci, a že mohu být součástí týmu a pomáhat holkám reprezentovat a zlepšovat se!

 

Co nebo kdo přijde dál, je ve hvězdách.

S otevřenou náručí se budu těšit na jakoukoliv další výzvu, která mě čeká.

​

--almi--